Když na podzim šlápnul Roan na hřebík, první co mě napadlo, bylo: „Co se mu to zase stalo?“ (Samo se stalo, samozřejmě!) Neubránila jsem se myšlenkám typu: Proč já? Komu a co jsem udělala? Co dělám zase špatně? Jenže pak mi došlo, že přemýšlet takto, vlastně vůbec nikam nevede. Nepomůžu tím sobě, ani koni! Když si totiž řeknu, že jsem zase udělala něco špatně, automaticky zavřu dveře před možností nalézt řešení svého (potažmo Roanova) problému. Řečeno jinak - nikdo nechce být špatně, ani já a tak radši odsunu celý problém ze svého života směrem "to byla náhoda nebo smůla" a nemám na ní sama žádný vliv, natož jak bych ji mohla sama nějak řešit.

Takže jsem začala přemýšlet jinak. „Něco se stalo.“, "Není to ani dobře ani špatně, žádné hodnocení!". "Jenom další zkušenost.", "Dost se mi to nelíbí".  A tak jsem si položila následující otázku: "Může to, co se stalo, nějak souviset se mnou? Má mi tato situace něco ukázat nebo naučit? Je to reakce na nějakou mojí akci? Nějaký postoj? A jestli ano, co to tedy je?" Začala jsem pátrat po tom, k čemu je mně i Roanovi taková událost dobrá.

Možná mohou mé úvahy vyznít poněkud směšně nebo divně, ale já zkrátka vím, po celoživotní zkušenosti s koňmi a mém dlouhodobém bytí s nimi (a vlastně nejen s nimi, ale i s lidmi okolo mě), že každá taková situace v životě mi prostě k něčemu je! Že se mi věci/nehody/události/komplikace stávají  proto, abych něco pochopila/uviděla/změnila. Došlo mi toto: Pokud se něco děje s mým koněm, je dobré, abych se nejdříve podívala na to, co se děje se mnou, jak se mě to dotýká. Abych si uvědomila, kde právě teď jsem já, co právě teď dělám, kam jdu a jak tam jdu. Jaké mám myšlenky a zda se nechci něčemu vyhnout nebo zda se na něco příliš nezaměřuji.

Když se vrátím k Roanovi a jeho incidentu s hřebíkem, uvědomuji si, že to bylo zrovna na podzim. Celé léto jsme někde lítali po kopcích a po závodech a jiné věci tak trochu stáli. No a teď honem, honem je všechny dohnat. Ale kde vzít čas? No a tak jsem se rozhodla, že za Roanem budu jezdit méně,  že Roana “prostě zavřu do garáže a vytáhnu ho až na jaře až zase bude pěkně.“ Celá ta situace mi mé plány neumožnila. A já uviděla nějaký kousek sebe sama, který si myslí, že to jde. A není o tom, že bych nemohla jezdit v zimě za Roanem méně, nebo že bych se nemohla nějaký čas jezdit vůbec.  Spíš o tom, že to prostě není věc, kterou lze na podzim odložit a na jaře vytáhnout ale parťák, se kterým mám nějaký vztah a podle toho k tomu musím přistupovat.