Může za to on?

Ráda bych se vrátila ke svému příběhu s trenérem, který jezdil na Roanovi v době kdy jsem byla těhotná: http://www.luciebuzkova.cz/blog/2015/12/15/zavody/ . Důvod, který k tomu mám, vychází z vašich reakcí a otázek na můj článek, které byly spíše negativní, typu „co je to za hrozného trenéra“ apod. Díky vašim ohlasům, jsem se rozhodla doplnit celý příběh. Ukázat totiž na někoho, že „za to může“ nebo „je hrozný“, je velmi zavádějící a nevede ke spokojenosti ani řešení.

Vždy jste na to dva ...

Protože ať máte pocit, že Vám někdo něco udělal, co se Vám nelíbí vždycky jste na to dva. Jeden co “to dělá” a druhý, který to sám nějak umožňuje nebo dovoluje. Přestože jsem v prvním okamžiku této šlamastiky měla úplně stejné pocity rozhořčení, došlo mi, že jsem to já, kdo je Roanova majitelka, a že právě já rozhoduji o tom, kdo a jak na mém koni jezdí. Navíc, když jsem se na celou situaci podívala zpětně, tak ty  "jemné signály“, že není všechno v pořádku, jsem pociťovala již delší dobu, jen jsem je z nějakých důvodů, neregistrovala a nedávala jim svou pozornost.

Roan ztratil svou jiskru v oku a radost z pohybu a já jsem to v návalu běžných záležitostí a s vírou v dobrého trenéra, který se mému koni věnoval, nevnímala. Roan byl nespokojený, a myslím si, že ne jen s trenérem, ale hlavně se mnou – svou majitelkou – která se od něj odpojila a rozhodla se, že bude důvěřovat více trenérovi, než sama sobě a jemu. Vždyť přeci trenér ví nejlíp co má a nemá dělat! A ve mně se tak smíchala moje lenost a nerozhodnost něco řešit a nechala jsem hezky celou zodpovědnost na svém trenérovi… A malér byl tady!

 Jak si podobnou zkušenost příště odpustit?

 I když se dá předpokládat, že trenér by měl být tím, kdo zná a ví, co je dobré pro koně i pro jezdce, nikdy nebude a ani nemůže mít stejný vztah k mému vlastnímu koni, jako mám já. A tak jsem se rozhodla, že budu ke svému koni zodpovědná já sama. Uvědomila jsem si, že si chci hlídat v rámci jakékoliv spolupráce, jestli to či ono vyhovuje hlavně mě, že to chci právě tak, jak to cítím já a věřím, že to pro mého koně bude tím nejlepším, co mu mohu dát. A pokud něčemu nebudu rozumět nebo budu v nějaké nové situaci tápat, prostě a jednoduše se zeptám, domluvím a zjistím, jaké jsou pro mě a mého koně možnosti řešení. Teprve poté se zodpovědně rozhodnu – na základě informací, svých pocitů a psychického stavu mého koně – co podnikat dále, abych se už do podobných zkušeností, jako byla ta s trenérem, nedostala jednak já, ale především můj Roan.