Závody aneb věřit sobě a svému koni

Na závodech

Většina koní funguje na závodech jinak než doma při tréninku. Působí na ně cizí prostředí, jiné překážky, také sám jezdec může být nervózní, nebo příliš ambiciózní a tím koně ovlivňovat. Já mám ale zajímavou zkušenost s další věcí, která může mít výkon koně při závodech vliv.

Před nějakou dobou jsem trénovala s profi trenérem. Dokud jsem jezdila sama, byla tato spolupráce velmi výhodná a užitečná. Když jsem ale otěhotněla, velmi záhy jsem přestala jezdit a domluvila jsem se s trenérem, že bude jezdit jenom on. Nechci teď nějak hodnotit, co přesně se stalo ani proč, ale každé další závody byly horší a horší a v tréninku byl Roan skoro nezvladatelný.   Po nějaké době mi byl vrácen se slovy, že na to nemá a že dosáhl svého maxima. Tato slova se mi vracela v duchu ještě hodně dlouho. Jelikož jsem ještě jezdit sama nemohla, nevěděla jsem, co tento výrok pro mě znamená. Rozhodně jsem závodit ještě chtěla a krom toho jsem nechtěla koně otráveného a znechuceného  z jakékoliv práce.

Pomalu znova

No, začala jsem tedy dle svých možností prací ze země, přirozenou komunikací a podobně.  Po nějaké době po porodu jsem si na Roana sama sedla a i přes počáteční strach byl prostě skvělý. Jezdila jsem tedy dál sama a rozhodla jsem se, že budu i trénovat sama dle svých zkušeností. Vše probíhalo skvěle až do prvních závodů. Na opracovišti byl stále vnímavý a plně soustředěný. To samé během první disciplíny, na kterou jsem se moc nepřipravovala a jela jsem jí jen tak pro „zahřátí“. Velká změna však nastala, když jsme vjeli do arény k reiningu, disciplíně kterou jsme celou dobu trénovali. V tu chvíli se Roan  úplně změnil. Byla jsem ráda, že jsem dokončila celou úlohu, aniž bych spadla, nebo se mnou kůň úplně nekontrolovaně utekl. Vůbec jsem ho nepoznávala. Takhle to nějakou dobu pokračovalo.

Změna

Na dalších závodech, které se konaly v naší domovské stáji, jsem po první divoké jízdě seděla na Roanovi a přemýšlela, co se děje.  Chvíli jsem se bavila s jinou jezdkyní o tom, jak koně reagují na závodech a pak mi to najednou došlo! Uvědomila jsem si, že jsem vlastně podvědomě uvěřila svému bývalému trenérovi, že Roan na závodění nemá. A pořád jsem mu zazlívala a vyčítala, že mi ho "zkazil". Jenže pokud sama věřím, že na to Roan nemá, jak by mohl v tu chvílí náš vztah a naše spolupráce fungovat?

Bylo mi to líto a postupně mi došlo, že realita je jiná. To, čemu říká profesionální trenér „že na to nemá“ je úplně něco jiného, než co od Roana potřebuji já. Podle trenéra může být klidně závod špatný, ale pro mě může být bezva zábava. A hlavně jsem si uvědomila, že když budu zodpovědnost za to, že nám to nejde, házet na někoho jiného (i když podvědomě), nikam se nepohnu.

Povedlo se mi změnit postoj a hned  další start byl najednou Roan úplně jinej kůň a ten den jsme dokonce i vyhráli.