Kůň, se kterým všechno začalo, se jmenoval Woody. Můj vysněný kůň, kterého mi pořídil táta. Byl to krásný, skvělý kůň a připadalo mi, že dělá všechno, o čem jsem kdy snila.

Byl to hřebec, takže jsem se musela naučit, jak s takovým koněm zacházet, v jakých podmínkách ho ustájit apod. Naučila jsem se díky němu spoustu nových věcí. Po nějaké době jsme začali jezdit na závody, a když se nám začalo dařit, bylo najednou všechno jinak. Přišlo první  zranění - Woody si ve výběhu natrhnul mezikostní sval.

Slzy i euforie v jednom balíčku

Zhruba někdy v tu chvíli jsem začala zjišťovat, kam může vést, když nepřevezmu zodpovědnost za všechny věci, které s vlastnictvím koně souvisí. Když na to koukám zpětně, tak v tu dobu s Woodym nebylo vůbec jasno ve spoustě věcí. Kdo je vlastně majitel a kdo za něj má zodpovědnost? Já, nebo táta? Mám vůbec na to mít hřebce? Já jsem ho sice zvládala, ale ve stájích, kde byl ustájen, jsem narážela na různé předsudky a přístupy a s tím spojené „šílené“ akce a nutná omezení.

Nakonec byl zavřený v boxu a když se pustil do výběhu, tak si z přebytku energie něco udělal. Myslím, že tenkrát jsem většinu toho opravdu nebrala vážně a v mém vztahu s Woodym se střídala euforie z toho, jak je skvělý, a šílený smutek a pláč, když byl zraněný nebo nemocný. Nakonec si zase zranil již zahojenou nohu a nedařilo se ho vyléčit. Veterinář mi dokonce přestal brát telefony, že prý si už stejně neví rady. A já jsem se nakonec po mnoha bezmocí probrečených nocích rozhodla Woodyho prodat. 

Byla to opravdu jen smůla?

Všichni mi říkali, že s Woodym to byla opravdu velká smůla. Já sama jsem tomu tenkrát věřila, ale dnes už to vidím jinak. Celá tahle zkušenost s Woodym mě opravdu velmi inspirovala, abych se vydala na cestu hledání toho, jestli za tím vším není něco víc. Toho, jak mohu pozitivně i negativně ovlivnit vztah s koněm a jak se tomu negativnímu obloukem vyhnout.

Zažíváte se svým koněm něco podobného? Nabízím konzultace pro koňáky:-).